Na náš přílet do Manily nikdy v životě nezapomenu. Psal se rok 2015. Přesně prvního dubna jsme po 9ti hodinovém letu z Dubaje přistáli na Manilském letišti.
Cesta byla dost vyčerpávájící. Když jsme se konečně vysoukali ven z plného letadla Filpínců, chtěli jsme co nejrychleji vypadnout z letiště.
S prvním krokem ven z letiště přišla první facka. „Pane Bože to je vedro“ řekla jsem. Přítel se na mě v zápětí podíval a řekl: „S vedrem jsme počítali, ale proč je tady tak šílený hluk?“ Nechápali jsme co se děje 🤷♀️. Lidé na nás pokřikovali. Později nám došlo, že nám nabízeli odvoz, jen poněkud nezvyklým způsobem. Auta nesmyslně troubila na všechny strany. Situace před letištní halou byla pro nás jeden velký chaos. Po pár minutách jsme se naštěstí setkali s naší kontaktní osobou, která nás měla odvézt do hotelu.
Měli jsme se přesunout do Ortigas, což je část Manily vzdálená asi 12km od letiště. „Jo bezva, tak za dvacet minut budem tam“ říkali jsme si. Po chvilce strávené v autě nám došlo, že to těch dvacet minut asi nebude. Nebude to ani třicet, čtyřicet ani padesát minut. Zeptali jsme se řidiče, jestli je tohle normální. „Yes po, bad traffic haha“ zněla jeho veselá odpověď 🤗. Po hodině a půl jsme se konečně dokodrcali do hotelu. V ten okamžik mi bylo jasné, že nic nebude tak, jak jsem si představovala.
S následujícími dny, týdny a měsíci na Filipínách jsem poznávala různé kulturní rozdíly. Sepsala jsem pár nejzásadnějších věcí, které mě po přestěhování nejvíce šokovaly.
Doprava
jak už jsem zmínila, místní doprava byl pro mě jeden z nejvetčích šoků hned po příletu. Pět kilometrů v ČR ujedete za deset minut. Tady vám to bude trvat asi hodinu v dopravní špičce. A to nekecám!
Pravidla silničního provozu tady nikdo nedodržuje, možná je ani neznají?🤔 Jízda na červenou není vyjímkou, a to i v případě, že na přechodu jsou chodci. Chodcům se tady totiž zásadně přednost nedává. Přecházení silnice je někdy taková Ruská ruleta 😅.
Dalším zvykem, co mě překvapil je troubení. Kdo netroubí, jakoby nebyl. Příjde mi, že troubení je tady národním sportem. Řidiči používají klakson pro ohlášení „bacha, teď jedu já!“
Ostraha
Před vstupem do jakékoliv budovy stojí strážník, který vás osloví „hello ma’am/sir“ a pobídne vás, abyste mu ukázali, co máte v batohu/kabelce.
Při první návštěvě obchodního centra jsem si řikala: „wow, tady berou bezpečnost asi fakt vážně“. Po pár dalších návštěvách jsem si ale všimla, že kontrola tašek spočívá pouze v předstírání „nějaké“ činnosti. Strážník vám ledabyle nahlédne do batohu s dřevěnou tyčkou a tím kontrola končí. Kdybyste nedejbůh měli zbraň v jiné kapse, nikdo si toho nevšimne.
Jinak jsou to ale velmi milí pánové, co se na vás usmívají ve velmi slušivých uniformách. Respekt vzbuzující zbraň nosí vždy u sebe. Nicméně jsem si všimla, že většina z nich nemá spoušť. O funkčnosti bychom tedy mohli polemizovat 🤔😅
Jídlo
zkušenosti s lokálním jídlem vám tady radši popisovat nebudu 😅.
Co mě ale zaujalo, je způsob stolování. Filipínci totiž jídlo sdílí. Běžně v restauraci můžete vidět skupinku lidí, jak si objedná spoustu různých pokrmů, o které se následně podělí. Každý si vezme od všeho kousek.
My jedeme spíš ve stylu „Joey doesn’t share food“ (kdo zná seriál přátelé – jistě pochopí). Prostě nejsme zvyklí sdílet porci jídla s dalšími lidmi.
Další kuriozitou je, že nikdo neřeší v jakém pořadí se jídlo na stůl donese. Takže se často stává, že mně donesou jídlo jako první a přítel na mě hladově kouká dalších deset minut, než donesou jídlo jemu.
Velkou součástí filipínské kuchyně je street food. Pro cizince představuje street food jistou atrakci. Najdete tu totiž všelijaké kombinace chutí, částí zvířat, které byste nikdy předtím nepovažovali za jedlé. Ale je nutné dodat, že každá kuchyně má své „speciality“ které ve vás vzbudí minimálně údiv.
Mezi nejznámější speciality patří Balut – vařené kachní vejce obsahující embryo staré 14-21 dnů. Embryo v tomto stáří už má vyvinuté kosti, které jsou měkké na zkus. Někdy může mít vyvinuté kompletní části těla jako jsou oči, zobák a peří. Zatím jsem nenašla odvahu to vyzkoušet. Nicméně přátelé, co ochutnali, tvrdí, že to není tak hrozné, jak to vypadá.
Až uslyšíte někoho objednávat si „Adidas“, nemyslete si, že si zrovna objednal tenisky známé značky. Tak se tady totiž nazývají grilované kuřecí pařátky. Tuto lahůdku můžete najít nejen na ulicích, ale i v lokálních restauracích. Nejdříve se pařátky marinují v BBQ omáčce. Následně se hodí na gril a za pár minut je hotovo. Ochutnali by jste?
Produkty s bělícím účinkem
Když jsem poprvé navštívila drogérii, fascinovaly mě produkty s „bělícím účinkem“. Deodoranty, pleťové krémy, tělové mléka, všechny produkty slibovaly stejné – zesvětlení kůže😲. Musela jsem se začít smát, jak absurdní to je. Ženy v Evropě touží po opalené kůži a tady se jí snaží zbavit.
Tento trend je zakořeněný v dávných dobách kolonialismu. Mocnosti rozdělili společnost podle barvy pleti. Lidé s tmavší barvou kůže byli považování jako nižší třída. Naopak lidé se světlejší barvou kůže byli zvýhodňováni. Světlejší kůže je tady bohužel stále víc než jen standart krásy.
Navzdory všemu, co mě ze zažátku šokovalo, jsem tady našla spoustu věcí, které mám moc ráda a budou mi chybět, až jednou odjedu 😊. O těch se dozvíte v dalším článku 🤗.